Když nevinné nucení do sportu přejde do mentální anorexie

Anabell

S nátlakem a nucením do určitého nejen vrcholového sportu jsem se v poradně Anabell Praha, kde jsem působila na pozici sociální pracovnice v přímé práci s klienty s poruchou příjmu potravy téměř šest let, setkala na svých sezeních velmi často. Rodiče si do svých dětí zrcadlili sami své touhy o vysněných sportech. Klienti se mi často na oddělených sezeních svěřovali, že sport, do kterého je rodina „tlačí“, je nebaví, nenaplňuje a někdy dokonce ničí. Daný sport jim byl vybrán velmi často už v útlém věku mezi 4. a 5. narozeninami. Klienti mi popisovali, že jej zprvu dělali rádi, protože se sami hledali a nevěděli, jaký sport dělat. Když si postupem času našli sport jiný a rodiče s tím konfrontovali, často narazili, že u daného sportu mají, nebo dokonce musí zůstat.

S velmi smutnou situací jsem se setkala u klientky Báry, která přišla do poradny Anabell s mentální anorexií. Od 4. roku věku byla rodiči tlačena do vrcholového tenisu, který ji od počátku nebavil a ani nešel, jak mi sama na sezení v poradně uvedla. Jelikož měl její tatínek v tenisovém klubu kontakty, jak klientka během sezení popsala, dostal ji na mnoho významných turnajů. Klientka se rodičům jednoho dne svěřila s tím, že ji tenis nebaví a přála by si s ním skončit. Tenisové tréninky jí zasahovaly do veškerého volného času, jelikož je měla 4x až 5x týdně. Klientce bylo v té době 15 let a studovala uměleckou školu. V tu dobu jí začala velmi bavit keramika. Dostala nabídku od své profesorky realizovat své nápady v její keramické dílně. Od rodičů se klientce dostalo silné kritiky, že se sportem nemůže jen tak skončit a kdo ví, jak bude vypadat, když bude celé dny sedět u hrnčířského kruhu, a že už nyní si tatínek klientky myslí, zda trochu nepřibrala a měla by si tréninků zapsat více. Klientka si v tuto dobu procházela i nelehkým obdobím se svými sourozenci, se kterými se často hádala. Sama mi uvedla, že toho na ni bylo hodně a touto poznámkou tatínka na svůj vzhled začala pochybovat o svém těle ještě více. Kladla si otázky, zda opravdu trochu nepřibrala. Tréninků si na popud tatínka zapsala více, s tenisem neskončila a začala k tomu všemu chodit každé ráno do posilovny, kde si našla osobního trenéra, který jí sestavil jídelníček. Během tří měsíců klientka klesla na svou minimální váhu, ztratila menstruaci, začala mít silné výčitky svědomí, když snědla jakoukoliv zakázanou potravinu (sladkou sušenku, čokoládu, fast food). Později se k tomu přidalo střídání nálad, deprese a úzkosti. Naštěstí si jejího stavu všimla trenérka tenisu, která se s poruchou příjmu potravy setkala u své dcery a klientce doporučila návštěvu poradny Anabell.

Toto je jen jeden útržek z tisíce příběhů klientů, kde jedna jediná poznámka rodiče na jejich vzhled a tlačení do určitého sportu spustily začarovaný kruh poruchy příjmu potravy.

Anabell

Prevalence mentální anorexie u mladých žen a dívek je v současné době 0,5–1,0 % v populaci, uvádí web 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy ve svém mediaLogu. Mentální anorexie je závažné psychiatrické onemocnění a je stále nejčastější poruchou příjmu potravy u mladých dívek a žen. Lidé s mentální anorexií nemusí mít vždy stejné příznaky, mohou se objevovat v různé intenzitě. Jedním z hlavních a varovných příznaků bývá nízká váha klienta. Členové rodiny i blízcí by si měli zejména všímat toho, že nemocný se začíná vyhýbat jídlu, které dříve měl rád a chutnalo mu. Lidé s poruchou příjmu potravy většinou mívají poznámky typu „dnes už jsem jedla“, „najím se v pokoji“ nebo „nemám dnes hlad“. Vyhýbají se rodinným obědům/večeřím a obecně stolování ve společnosti. Přehnaně citlivě reagují na to, pokud je při jídle někdo pozoruje. Když jedí, vypadají strnule a napjatě a neustále své porce zkoumají. V případě, že něco malého snědí, přehnaně zveličují, kolik toho už snědli a jak jsou najedení. Na nucení k jídlu reagují klienti s mentální anorexií většinou kategorickým odporem, někdy až hysterickým chováním.

Dalším častým příznakem je neustálé se zaobírání postavou a tělesnou hmotností. I několikrát denně se dokáží zvážit a stát dlouhou dobu před zrcadlem a pozorovat své nedostatky a mluvit o nich. Někteří klienti naopak svou váhu „obloukem obcházejí“. Mívají strach z vážení, bojí se skutečnosti, že přibrali. Mají neustálou potřebu něco dělat (jsou hyperaktivní), a jak bylo již uvedeno výše u klientky Báry, několikrát denně úporně cvičí například v posilovně s trenérem. Dokáží například chodit mnohakilometrové vzdálenosti pěšky nebo cvičit v několika vrstvách oblečení, aby byl výsledek co nejefektivnější. Nedokáží jen tak v „klidu posedět“.

Pokud by se vám někdy z pozice rodičů stalo, že se vám dítě svěří, že daný sport, který dělá, již vykonávat nechce, nenuťte jej. Nechte jej se samo rozhodnout, ať si zkusí například na určitou dobu sport nedělat. Někdy se stane, že mu sport a kolektiv budou chybět a vrátí se k němu, někdy si však může najít jiný koníček, který jej bude naplňovat a bavit. Vždy však je velmi důležité, aby daný sport/aktivita dítě bavily, dělalo je s radostí a chutí zdravě sportovat a nikdy nepřešlo v nucení se do nich.

Nejdůležitější kontakty, na koho se v Anabell obrátit: